http://www.jaklik.czweb.org/ cs http://www.jaklik.czweb.org/index.php?text=24-zivot-na-zamku-dva-nedokoncene-pribehy Život nám občas přihraje do cesty různé situace a občas v nás dokáže oživit i naše dětské sny a částečně nám i některé splnit. Jako malý jsem chtěl mít pěkný dům, za který bych se nemusel stydět. A tak jsem se jednoho dne rozhodnul splnit si svůj sen a po základní škole jsem se dal na dráhu architekta. Jenže cesty osudu jsou nevyzpytatelné a už během středoškolských studií jsem pocítil závan vzrušení z dobrodružství, které mi přinášela věda. A tak moje kariérní dráha architekta se střední školou skončila. Jak člověk vyrůstá a střízliví do dospělosti, začíná být skromnější a spokojí se i s málem. Kdo by nechtěl pěkný dům jako já v dětských letech. Jenže mé sny byly trochu megalomanštější a trochu přitažené za vlasy. Ale byly to jen sny, ze kterých se člověk postupem času probudil. Nedávno nám ale shoda náhod přihrála do cesty malé panství, které je jen kousek od našeho domu a spolu s ním i správcovství na zdejším zámku. A tak jsem si mohl uvědomit jak malicherné byly mé dětské sny. Myslím, že člověk nemusí složitě budovat vlastní zázemí z dětských snů, aby pochopil, že mít pěkné sídlo není vše. Navíc život na tomto zámku je už teď daleko překonal. … http://www.jaklik.czweb.org/index.php?text=23-vesmirni-lide Obrázek převzat z www.novinky.cz Je sobota a najednou mi na mail přijde upozornění z Instantních astronomických novin, že nad námi má prolétávat nově vypuštěná čínská vesmírná loď Šen-čou-7 i se třemi čínskými kosmonauty. Rychle se podívám na server www.heavens-above.com kdy že to mají přesně letět a zhruba po hodině se vydávám na kopec za domem. Sleduji noční oblohu a vyčkávám. Už je to tu, už by měli letět! Po slabé pohybující se tečce ani památky. Možná můj výhled kazí oslňující pouliční lampy. Nikde nic. Ještě si pár minut počkám aspoň na prolétající nepřehlédnutelnou Mezinárodní vesmírnou stanici a vracím se s nepořízenou domů. Na další den jsem zlepšil svojí přípravu, detailně si nastudoval trasu vesmírného plavidla, vybavil se příručním dalekohledem a včas vyrazil opět na kopec. Čekám. Čas průletu se blíží. Zaostřuji dalekohled na nedaleký Jupiter a sleduji průletové pole. Stále nic. Natažený budík mi na břiše začne vyvádět – je konec. Jak je to možné? Ptám se sám sebe cestou zpátky. … http://www.jaklik.czweb.org/index.php?text=22-cekani-na-dospelost Ani jsem to nečekal, tentokrát jsem si i sednul. Zase jedu svým dříve oblíbeným vlakem typu IC/EC a uháním domů. Je pátek, už bylo na čase. Víc než měsíc jsem byl pryč na cestách a za poslední 3 měsíce jsem doma strávil jen pár dní. Těším se! Je zajímavé sledovat jak se všechno kolem nás nenávratně mění. Občas mi ale připadá, že ne vždy je to změna k lepšímu. Rád jsem cestoval vlaky EC/IC právě proto, že jsem měl vždy jistotu, že se pro mě najde volná dvojsedačka a úroveň spolucestujících byla také o poznání lepší. A dnes? Vlastně je mi to jedno, je to takové jaké to je, nemá cenu stále si na něco stěžovat a vzpomínat na zašlé časy, ty jsou nenávratně pryč. Ještě nedávno jsem si myslel, že symbolem dospělosti je pouhé vydělávání peněz a jakési osamostatnění a nezávislost na rodičích, jenže poslední dobou si uvědomuji, že to není vše. Myslím, že hlavním znakem dospělosti je přijmutí odpovědnosti za vlastní činy a skutky. Přestože jsem se na to dlouhou dobu připravoval, nakonec mě doslova zaskočil tvrdý přechod ze života studentských výhod do krutého světa beze slev. Člověk během těch let zpohodlní a hlavně si na všechny výhody snadno zvykne. A pak najednou je vhozen do tržního ringu, ve kterém se za všechno platí a nic není zadarmo. … http://www.jaklik.czweb.org/index.php?text=21-vecer-asociace-ktere-neprichazeji Asi už zase přišel čas, kdy mám napsat něco nového. Cítím to. Jenže pod tíhou letošního léta a všech zážitků nevím kde začít. Mám psát o Norsku, Ukrajině, nebo Maroku? Chtěl bych psát o všem a podělit se s vámi o pozitivní zážitky, které jsem zažil. Nebo mám psát o svých pocitech a dojmech? Nebo mám psát úplně o něčem jiném? Jenže o čem? Nedokážu se soustředit na nic jiného, než na cestovatelské zážitky. Nedokážu se jen tak naladit na jinou vlnu. Zítra k snídani bych si nejradši dal salát s krevetami, k obědu jen nějaké ovoce, nebo zeleninu a k večeři pořádný kebab, jaký dělají jenom v hotelu El Mansour. Dlouho jsem neměl své oblíbené bílé víno a ještě delší dobu jsem nevisel přivázaný na sedáku kdesi na skalách. Těším se, po létu stráveném po světě, domů. Na psa, který mi moc nepřirostl k srdci, na kočky a jejich pravidelný jídelní rituál i na to, až se mi zase stupidně budou plést pod nohama. Těším se, až se natáhnu na svojí oblíbenou postel a budu jen tak zírat do stropu … a budu šťastný! … http://www.jaklik.czweb.org/index.php?text=20-severska-expedice-na-treti-o-expedici Na první pohled by se mohlo zdát, že dělat v pořadí již třetí expedici do Norska (Skandinávie) musí být nudné a že nám to vskutku nemůže nic přinést. Opak je ale pravdou. Lidé mi často říkají: ‚,To už to tam musíš všechno znát.‘‘ a já jim směle oponuji, že i kdybych jezdil na Sever každý rok, tak budu mít do konce života co objevovat. Stačí si totiž uvědomit, že jenom Norsko (natož pak celá Skandinávie) je čtyřikrát větší než naše republika a kdo z nás nakonec může říct, že objevil všechny krásy naší malé země. O to radši se do Noska vracím, protože se tam setkávám s nedotčenou přírodou a přátelskými lidmi. Je neuvěřitelné, že i v dnešní Evropě můžete putovat týden volnou krajinou a nikoho během těch dní nepotkat. Při tom vás obklopuje klid a jediné co k vám promlouvá je sama země. Je to jako návrat k vlastním kořenům. Tady si uvědomuji svojí sounáležitost s přírodou daleko více, než kdekoli jinde. Tato země mě naplňuje – určitě svojí krásou, nesporně svojí historií a bez pochyb i kulturou. Vím, že kdybych se narodil v této zemi, byl bych na ni právem hrdý, asi by se ve mě probudila národní hrdost a vím že, vychovat děti v této zemi by pro mě bylo ctí. … http://www.jaklik.czweb.org/index.php?text=19-nepojmenovatelne Na botách mám nasazené mačky a střídavě pravou a levou vykopávám stupy a pomalu se v šikmém svahu posunuji výše. Rukou se opírám o zaražený cepín. Moc nepřemýšlím a když už mě něco napadá, tak co tu dělám. Proč lezu na ten vrchol? Co mě žene nahoru? Na nic nepřicházím. Chci dokázat něco sobě a nebo někomu jinému? Komu a proč? Sedím u svého PC a přemýšlím, co mi uplynulý víkend dal. Několik sluncem spálených míst na rukou, obličeji a krku nepříjemně pálí, rty mám rozdrážděné, i když jsem je mazal balzámem s UV ochranou padesát. Popálený jazyk od horkého jídla, které se vyhladovělé tělo snažilo přijmout co nejrychleji. Jazyk rozřezaný od uštípnutého zubu. Zesláblé bolavé svaly od zdlouhavé námahy, otlačené nohy od ledovcových bot. … http://www.jaklik.czweb.org/index.php?text=18-o-dobyvani-vrcholu Foto z výstupu na horu Königsspitze (3857 m) Poslední dobou musím stále více přemýšlet o tom, co žene všechny ty dobrodruhy do extrémních nadmořských výšek. Proč se lidé vydávají do tak nehostinných míst, když nemusí. Co je tam přitahuje? Vždyť ty nejvyšší vrcholy už byly dávno dobyty a honba za prvenstvím již má své vítěze. Proč lidé riskují své životy a vydávají se do nebezpečí? Co si tím dokazují? Když jsem zdolal svůj první vrchol, naivně jsem si myslel, že vím, co chci a kam mířím. Nebyl to konkrétní cíl, ani nadmořská výška, ale touha dojít tam, kam dojde jen málokdo. Jenže čím jsem se dostával výše, začaly se objevovat i negativní stránky této touhy. Absence kyslíku a s tím související bolest hlavy, nechuť k jídlu, … Při této extrémní námaze tělo potřebuje ohromný přísun energie, který není možné dodávat po delší dobu. Tělo začne slábnout a dostávat se do energetické pasti, ze které není úniku. Musím se zamýšlet, jestli tato moje touha po něčem výjimečném opravdu stojí za to. Jestli má vůbec cenu riskovat život kvůli něčemu tak pomíjivému, jako je lidská touha. … http://www.jaklik.czweb.org/index.php?text=17-nahoda Obrázek převzat ze stránek ČNB Když jsem šel minulou středu ráno do školy, byl jsem Náhodou vytržen ze spárů reality a vržen do kola událostí nad nimiž musím přemýšlet dodnes. Ráno jsem s nechutí vylezl z postele, oblékl se a šel na hodinu. Jakmile jsem vyšel před kolej, do nosu mě praštil krásný jarní vzduch. Bylo po dešti a vzduch byl nasycen nepopsatelnou energií. Přešel jsem přes ulici do vedlejší budovy, kde měla výuka probíhat a několik minut jsem čekal na vyučujícího. Nedorazil. Cestou zpátky na koleje jsem pocítil neodolatelnou touhu strávit ještě několik chvil na vzduchu. První, co mě napadlo, že bych si mohl jít zaběhat. Během těch let strávených v Olomouci jsem byl běhat všeho všudy jednou, ale teď jsem cítil, že by mě to nesmírně uspokojilo. Tak jsem došel na kolej, převléknul jsme se, zkusil jsem vytáhnout i mého probouzejícího se spolubydlícího Zdeňka a po odmítavé odpovědi jsem se odebral vstříc svému osudu sám. … http://www.jaklik.czweb.org/index.php?text=16-druhy-dojem Zdroj: Míla Jaklová Nedávno se mi do ruky dostal zajímavý článek. Tím víc mi byl bližší, že ho napsala moje máma v rámci svých pravidelných tvůrčích aktivit na serveru Turistik.cz. Já osobně jsem ho četl asi 5× a pokaždé si snažím odpovědět na nezodpovězené otázky, ba co víc, zamyslet se nad sebou a něčím pozitivním přispět. Zkuste to taky … První dojem text: Míla Jaklová Před lety jsem od své kolegyně dostala zajímavý plakát. Pod obrázkem panáčka, upravujícího se před zrcadlem, je text, který by v překladu do našeho jazyka zněl asi takto: „Nikdy nedostaneš druhou příležitost udělat dobrý první dojem“. Tento citát je podle mého názoru nejen o lidech. Je také o městech, vesnicích a krajinách, které lidé na svých cestách navštěvují nebo jimi třeba jen projíždějí. … http://www.jaklik.czweb.org/index.php?text=15-klarka-a-ec-108 Obrázek převzat ze stránek www.cd.cz Po tom, co České dráhy zrušili příplatky na vlaky vyšší třídy (EC/IC), ztratilo cestování těmito vlaky svoje kouzlo. I když mě dříve cesta těmito vlaky přišla o 60 Kč dráž, když se na to dívám zpětně, jezdil jsem těmito vlaky rád. Vždycky tam na mě čekala prázdná dvousedačka a někdy i prostorné místo se stolečkem. Mělo to jistou úroveň a vždycky tam byl klid. A navíc jsme nestavěli na každé větší zastávce jako obyčejný rychlík. Ty časy jsou pryč. Je pátek ráno, já stojím na nástupišti a čekám na svoje EC 108 Comenius z Krakowa. Lidí je na nástupišti požehnaně. Nastupuji do prvního vagónu a vítězoslavně si zabírám místo k sezení. Kupé je plné. Rozjíždíme se. Cesta ubíhá poměrně rychle. Čtu si a známou krajinu už ani nevnímám. V jednu chvíli, když projíždíme pod nadjezdem a míjíme protijedoucí nákladní vlak, se ozve rána a několikeré zabubnování dopadajícího štěrku na náš vagón. Rychle brzdíme. …